St. Andrews aneb Náš první couchsurfing

Přiblížil se náš předposlední víkend ve Skotsku – a vítali jsme jej různě. Já s nadšeným poskakováním a nekonečným těšením se na domov, svou drahou vlast, českou přírodu a svíčkovou, Hoňa s již o něco menším nadšením, trochou toho stesku v srdci, že náš pobyt v cizině se již nachýlil ke konci, a tedy i s úměrně menším těšením se na domov, rodnou zem a vepřo-knedlo-zelo. Ten úplně poslední víkend jsme hodlali zasvětit horečným přípravám na odjezd, zmatenému balení všech těch věcí, které se nám zde nějakým zázrakem rozmnožily zhruba na trojnásobné množství, než když jsme sem přijeli, a vyřizování posledních formalit, které dokážou člověku znepříjemnit i tak příjemnou věc jako návrat domů.

Ten předposlední víkend byl tedy naším posledním, který jsme mohli strávit v radovánkách a bezstarostném cestování po skotských krásách. Rozhodli jsme se vyrazit do dvě a půl hodiny autobusem vzdáleného městečka na východním pobřeží - St. Andrews. Abychom mohli zdejší atmosféru načerpat vskutku naplno, zajistili jsme si dopředu ubytování u dvacetiletého studenta Joela přes couchsurfing. Joel bydlí v domku na kraji St. Andrews (což znamená asi 10 minut pěšky od centra, jelikož v St. Andrews je všechno vzdálené pouhých 10 minut) se svou kamarádkou Amy, o níž jsme se později dozvěděli, že je Židovka a její rodina žije v Americe v Novém Mexiku, kde si postavili z bláta chýši ve výšce zhruba 3000 m.n.m. a žijí zde ve splynutí s přírodou. Amyini rodiče jsou oba hippiesáci tělem i duší, poznali se před dávnými lety v mexickém vězení, maminka alkoholička a tatínek věčně pod vlivem marihuany – no hned si padli do oka. Zda byla Amy zplozena v kriminále, nám nebylo sděleno, ale byla očividně dítkem volné povahy a velmi uvolněného způsobu života. To se ostatně dalo říct i o Joelovi. Zda byl podobného životního názoru i Tim, jejich třetí spolubydlící, jsme se nedozvěděli, jelikož Tim byl vášnivým kajakářem a trávil zrovna víkend kdesi na řece. Jediné, co nasvědčovalo tomu, že Tim v domě také žije, byl jeho zarámovaný autoportrét na krbové římse v obývacím pokoji. Joel se nám z couchsurfingových stránek jevil jako milý kluk, s nímž bude radost strávit jeden víkend našeho života. Jeho všeobecné laskavosti nasvědčovala i láska ke zvířatům (v domě s nimi žila i kočka a Joel měl na stránkách fotku se slepicí. Hoňa, jenž trpí ornitofobií, z tohoto faktu dvakrát nadšený nebyl, jelikož jej trápily představy, zda náhodou slepice také není platným členem domácnosti). V sobotu 15. února v půl deváté ráno jsme nasedli do autobusu společnosti Stagecoach, který nás za velmi výhodných 10 liber (mě coby studenta za pouhých 7) dovezl až do St. Andrews na zdejší malinké nádraží, kde na nás měl v 11:00 čekat náš nový kamarád Joel. Jenže Joel nikde. A nešel a nešel, a už bylo 11:15 a pak 11:20 a neodpovídal ani na zprávy, takže jsme si řekli, že asi holt dneska v St. Andrews spát nebudeme, jelikož budeme tvrdými okolnostmi donuceni jet večer domů. Přece jen jsme to ještě nevzdávali a čekali a čekali, a abychom si ukrátili chvíli a ukolíbali naše netrpělivé duše, začali jsme vymýšlet důvody, proč se asi Joel tak zdržel.

Verze č 1: Joel po vzoru Járy Cimrmana učí svou slepici, aby mu zavázala tkaničky na botách tak, že na tkaničky lepí obilná zrníčka. Jak je slepice zobe, zavazuje mu přitom boty. Bohužel je stále ještě v procesu učení a výsledky nejsou vždy uspokojivé. Cesta tedy trvá Joelovi poněkud déle.

Verze č. 2: Joel usoudil, že cesta na nádraží může být pro jeho slepici pěknou procházkou, a vzal ji tedy s sebou na vodítku. Slepice má ovšem krátké nožky a zastavuje se na každém rohu, takže cesta Joelovi trvá poněkud déle.

Verze č. 3: Joelova slepice snáší každý den přesně v 11:00 vejce. Joel tedy musí čekat, až bude proces dokonán, aby nám pak mohl udělat vaječnou omeletu. Cesta tedy trvá Joelovi kvůli snášení vajec poněkud déle. (Já jsem ovšem prosazovala názor, že k obědu bude slepice na paprice).

Joel přišel v 11:30 a omlouval se, že byl v knihovně. Žádná ze slepičích výmluv se tedy nekonala… Nekonal se ani oběd, ale za to jsme nakonec byli neskutečně rádi! Když jsme totiž vkročili do Joelova domu, bylo nám jasné, že by nám asi dalo hodně práce vymyslet nějakou uspokojivou výmluvu, proč nechceme oběd sníst. Dům byl totiž brloh, který měl svým vzhledem zřejmě simulovat mexické vězení. Neuklízelo se tam již několik let, takže jsme se automaticky ani nezouvali. Zvláštní ovšem bylo, že Amy tam chodila v ponožkách… Zpátky ke kořenům! V obýváku bylo skladiště všech možných věcí, které se tam v průběhu let nanosily a již zůstaly ležet tak, jak je kdo kam hodil či položil. Například karty, které spadly z poličky a rozsypaly se na zemi, tak už zůstaly, prázdné lahve, které nikdo neodnesl do popelnice na sklo, zmačkané kartonové krabice, v nichž snad něco kdysi přišlo poštou, všude spousta smetí a papírů a do toho obrazy Buddhy, za dveřmi gumový had, skákající živá kočka a poněkud zvláštní, ovšem o to protivnější smrad! Kde budeme spát, bylo v tu chvíli záhadou, která měla být rozluštěna až večer – a kdyby byla rozluštěna o něco dříve, možná bychom přece jen využili posledního autobusu, který by mířil zpět do Glasgow.

Nechali jsme si u nich batohy s optimistickou nadějí, že nám je snad kočka nerozkouše, a já jsem si ještě musela skočit na záchod. Byla jsem ovšem varována, že bohužel nemají toaletní papír. Druhým šokem pak byla koupelna, která vypadala jako po výbuchu bomby, kartáčky se jen tak válely na špinavém okně, záchod nebyl umyt za poslední století… Měla jsem chuť napsat na zeď nápis „A+J jsou prasata!“, ale štítila jsem se čehokoli dotýkat. v této situaci je vhodné připomenout příhodu z ranní cesty autobusem, kde jsme k našemu zděšení zjistili, že jsme si doma zapomněli kartáčky na zuby. Začali jsme ihned vymýšlet pohotové výmluvy, přičemž jsme nakonec usoudili, že bude nejlepší, když po příjezdu hlasitě prohlásíme: „Tak my si jdeme dát ručníky a kartáčky do koupelny, ano?“ abychom se vyhnuli podezření, že jsme prasata a nebudeme si čistit zuby. A jak to dopadlo? Nakonec jsme se ani nekoupali, protože to zkrátka nemělo cenu – koupelna byla stejně tak zaneřáděná, že jakmile bychom se dotkli čehokoli v ní či kdekoli jinde v domě, přišlo by veškeré koupání vniveč. Cestou do města jsme a) vymýšleli výmluvy, proč se musíme nutně vrátit ještě ten den do Glasgow a nemůžeme tedy využít jejich pohostinného příbytku k našemu přespání; b) přemýšleli, čím se budeme na záchodě utírat, pokud Amy zapomene koupit toaleťák. Možnosti byly následující:

1. utřeme se do kocoura

2. Amy nám odmotá kousek Tóry

3. koupíme si papírové kapesníčky (třetí možnost převážila, ačkoli druhá jí šlapala těsně na paty).

Náladu nám definitivně vylepšilo St. Andrews, které se oproti Glasgow vyznačuje radikálně menším počtem obyvatel (cca 10000 lidí), krásnou architekturou, příjemnými ulicemi připomínajícími ty v Českém Krumlově, malými obchůdky a poklidnou atmosférou provoněnou mořem, které omývá kraje městečka a poskytuje místním obyvatelům i návštěvníkům nejen obživu, ale i uklidnění a určitou dávku atmosféry států kolem středozemního moře (akorát že v St. Andrews byla asi o 20 stupňů větší zima). Díky nevelké rozloze města jsme si mohli všechna místa procházet s maximálním klidem a vědomím, že máme dostatek času si vše prohlédnout a vyfotit, aniž by nás kdokoliv nebo cokoliv popohánělo. Navíc nám neuvěřitelně přálo počasí – od moře sice studeně foukalo a byli jsme nuceni vytáhnout i rukavice, ale celý den svítilo slunce a řeknu vám, že modrá obloha s bílými beránky dokáže člověku docela zvednout náladu! Zvláštní je, že všechny historické památky v St. Andrews jsou napůl rozbořené, ovšem městu to dodává nezaměnitelnou atmosféru, která se dá stěží popsat. První věc, kterou jsme viděli, byla Blackfriars Chapel, ze které se již dochovaly pouhé zbytky. Postavena byla v roce 1525 dominikánskými mnichy, kteří si říkali „Blackfriars“. Stejně jako mnoho jiných místních památek, i tato utrpěla největší škody po obdobě našeho husitského povstání pod vedení Johna Knoxe (který byl něco jako náš Jan Hus, akorát nakonec nehořel).

Blackfriars Chapel

University of Glasgow

O kousek dál stojí univerzita, která je nejstarší ve Skotsku. Byla postavena v roce 1413 a starší již jsou jen univerzity v Oxfordu a Cambridge v Anglii. Pokračujete-li dále po ulici s názvem South Street (v St. Andrews není téměř možné se ztratit, jelikož jsou zde pouze tři hlavní ulice – South, Market a The Scores), dojdete až k The Pends, což je skotský název pro oblouk nad vchodem, konkrétně v tomto případě nad vchodem do převorství, které se zde bylo postaveno v roce 1340. Účelem zdobného oblouku bylo kontrolovat, kdo do převorství vstupuje.

The Pends

Hned vedle převorství, ze kterého se dochovala pouze 1 km dlouhá stěna z doby okolo roku 1500, a je tedy údajně nejstarší a nejdelší středověkou zdí, se nachází katedrála, tedy zbytky katedrály, která je ovšem i přes svůj ubohý stav nejimpozantnější stavbou, jaká kdy mohla stát. Stačí trocha fantazie, abyste si domysleli, jak musela být obrovská a majestátní, když doopravdy stála, a máte před sebou něco neuvěřitelného. Místní katedrála byla založena v roce 1160 a trvalo zhruba 150 let, než byla dostavěna. Část katedrály se zřítila v roce 1409 a skotský parlament pak v 17. století povolil, aby byly kameny z rozvalin využity na stavbu opevnění v St. Andrews.

V areálu katedrály a převorství se tyčí nejstarší věž ve městě – St. Rules Tower – dle přesného odhadu historiků postavena někdy mezi 4. a 9. stoletím našeho letopočtu. Měří 108 stop, a jelikož žetony nutné pro vstup se jen tak válely u vstupu, dostali jsme se na její vrchol. Dlouhé, točité schodiště nám pořádně zamotalo hlavy, ale ten výhled nahoře stál za to! Na jedné straně nekonečné moře, do kterého se jako nůž zařezává dlouhé, úzké, kamenné molo, na druhé městečko jako na dlani. (Malá kvízová otázka: Poznej skrytého českého autora).

Molo, původně dřevěné, v roce 1656 nahrazené dnešním kamenným, nás uchvátilo natolik, že jsme na něm strávili minimálně hodinu času focením a pozorováním vln, které stříkaly až nad hlavy. Hoňa měl samozřejmě skvělý nápad, abychom vyplázli jazyk pokaždé, když vlna vyšplouchne ven, takže jsme v St. Andrews získali bezpochyby pověst bláznů a těch, co poprvé v životě viděli moře (ačkoli tak to samozřejmě není).

Když jsme se u moře dostatečně vyblbli, pokračovali jsme po pobřeží na pláž pod místním hradem a odtud do hradu samotného, kde jsme sice museli zaplatit vstup, ale lákaly nás tajné chodby, které prý obyvatelé kdysi vybudovali, aby měli únikové cesty v případě přepadení. Hrad byl postaven v roce 1200 biskupem Rogerem a stal se sídlem biskupů po následujících 400 let. Z hradu toho dnes taky moc nezbylo, ale přece jen jsme se podívali alespoň do těch důlních chodeb. Bohužel nás nevyvedly mimo hrad, jelikož konec byl slepý, a museli jsme se tudíž vracet tou samou, neuvěřitelně úzkou a mokrou cestičkou zpátky. Místní kastelán, který spíše vzhledem (podsaditý tlusťoch s holou lebkou) připomínal místního kata, nás v areálu hradu málem zamkl, protože už bylo po zavírací době, ale naštěstí nás postil ven, protože jinak bych se bála, že nás popraví jako kat Mydlář těch sedmadvacet českých pánů na Staroměstském náměstí.

Jelikož slunko pomalu zapadalo, ale pořád ještě svítilo a moře nám skýtalo nádherný pohled, jelikož byl zrovna příliv, seběhli jsme ještě dolů k vodě, kde se tyčí spousta skal a útesů. Tam si Hoňa chvilku hrál a lezl, já sbírala mušle a kamínky a fotila jsem tu nádheru okolo, a pak jsme zamířili ulovit naši druhou skotskou kešku, do které jsme měli v plánu uložit travelbug Lva, který již s námi cestoval skoro rok a my ho ne a ne někam umístit. Kešku jsme našli nedaleko golfových trávníků, kde jsme se vyfotili na miniaturním mostě, který je takovým symbolem St. Andrews, stejně jako golf, který zde má strašně dlouhou tradici a hraje ho tu snad úplně každý, kdo na to má! První zmínka o golfu v St. Andrews pochází již z roku 1457! To ovšem král James II Skotský prohlásil, že fotbal a golf by měly být zakázány a lukostřelba povolena jen o nedělích. Jak vidno, král v tomto požadavku moc neuspěl, jelikož již v roce 1691 bylo St. Andrews popisováno jako „hlavní město golfu“.

Již strašně vyhládlí jsme zamířili do restaurace, kterou nám doporučil Joel (rozhodli jsme se důvěřovat jeho názoru, že tam dělají vynikající fish and chips). Jmenovalo se to tam Teiland a opravdu tam dělali skvělé fish and chips a navíc – když jste měli pocit, že máte málo hranolků, přinesli vám zadarmo nášup, čehož my jsme samozřejmě okamžitě využili). Hoňa chtěl objednat jen jeden fritovací košíček navíc, ale mně to přišlo málo a objednala jsem dva a taky jsem je nakonec sama snědla! Po dobrém jídle přišla únava a my jsme byli zralí na návrat do místa našeho přespání.

To jsme ještě ani nevěděli, jak a kde vlastně budeme spát. Joel a Amy seděli v obýváku, Joel měl typicky skelný, nepřítomný pohled, oba ve sklenkách nalitou skotskou whisky, my jsme (si) přinesli víno, o které oni neprojevovali valný zájem, takže jsme ho nakonec sami vypili. Docela dlouho jsme si povídali o cestování, oni taky upřednostňují stopování a spaní, kde se dá – takže jsme si alespoň mohli vyměnit zkušenosti z cest po Francii a vůbec celé Evropě. Typický příklad jejich životního stylu: Když jsme se bavili o tom, kde všude byli ve Francii a oni si zaboha nemohli vzpomenout, kde že to vlastně byli, zvedl se najednou Joel z gauče a povídá: „Ale já jsem si to někam psal, kde všude jsme nocovali!“ A nakráčel k Timovu autoportrétu stojícímu na krbové římse a podíval se na jeho rubovou stranu, zda to náhodou nebylo právě to místo, kam si poznamenal jejich cestu. Kam jinam byste si chtěli napsat, kde všude jste na svých cestách byli, než na zadní stranu Renoira, že?  Oni se pak zvedli, a že jdou ještě na nějakou párty, ale že my ať klidně zůstaneme, pokud se nám chce spát. To se nám tedy opravdu chtělo, takže jsme byli rádi, že se s nimi nemusíme už nikam plahočit. Přitáhli nám z hořejšího patra Timovu matraci a Timovo prostěradlo, které ještě pár dní před námi Tim používal, a to prostěradlo od té doby rozhodně nevidělo pračku, to ležérně hodili na zem a my jsme v momentě našeho lehkého zděšení ani nedutali, takže jsme se zapomněli zeptat, kde jsou peřiny. Amy se pak po chvilce vrátila, že nám zapomněli říct, kde jsou peřiny. Jsou na zemi za gaučem! (Divím se, že nebyly schované za Buddhou). Za gaučem se opravdu nacházel chumel peřin, ze kterých jsme si mohli svobodně vybrat, které se nám líbí nejvíc, a kritéria výběru byla akorát tak barevnost povlečení, protože všechny peřiny jinak byly nevyprané a předpokládám, že v nich nocovalo všech těch předešlých asi devět couchsurferů, kteří u nich spali. To byl ovšem ještě celkem slabý odvar oproti polštářům, které jsme obdrželi zcela bez povlečení. Já jsem na něm měla jako bonus krvavý flek! Využili jsme toho, že jsme již předtím zamítli možnost koupání a suchými ručníky jsme si obalili polštáře. Já jsem si pak vytvořila jakési brnění z pyžama tím, že jsem si nohavice kalhot zastrkala do ponožek a triko zase do kalhot, aby se mé tělo pokud možno co nejméně dotýkalo všeho okolního. Hoňa spal na matraci na zemi, já na gauči, který byl příšerně prosezený, takže jsem na něm byla celá zkroucená a ráno mě bolelo celé tělo. To ovšem nebylo tak hrozné jako fakt, že jsem se probudila s peřinou na obličeji! Fuj!!! Ráno Amy a Joel, kteří přišli ve tři v noci a začali mýt v kuchyni nádobí a se vším třískat a hlasitě se bavit, ještě spali, takže jsme jim akorát nechali vzkaz (hledání čistého papíru trvalo asi 10 minut a nakonec jsme našli akorát starou fakturu). Na ledničce, kde měli magnety s různými slovy, jsme jim sestavili několik básní, načež jsme vypadli z toho brlohu plného neřestného mládí!

Neděli jsme strávili návštěvou akvária, kde měli tučňáky, tuleně, žraloka, rybičky všech možných barev a tvarů, hvězdice a taky mrtvou želvu. Byla to obrovská, stará, mrtvá želva, která ležela na dně akvária a vůbec se nehýbala a vypadalo to, že je ke dnu přišpendlená velkým klackem, který ji tam drží a ona se i přes marné snahy nedokázala vyprostit a udusila se. Zachovali jsme se jako hrdinové a šli jsme tuto smutnou zprávu oznámit na recepci, kde nám bylo s cukáním koutků sděleno, že ta želva je živá a že je to její oblíbené místo, kde ráda leží a spí. Trapas! Já jsem i přes zákaz fotila všechny tvory v akváriu s bleskem, takže je možné, že jsem některým z nich nakonec přivodila smrt já…

Když přišel čas oběda, zašli jsme si opět do naší oblíbené restaurace, jejíž jedna část fungovala jako rychlé občerstvení, kde bylo možné koupit si jídlo za nižší ceny a odnést si jej s sebou. Já jsem si dala opět fish and chips a Hoňa se tentokrát rozhodl zpestřit si jídelníček hamburgerem, který byl ovšem opravdu vynikající! Jak pravil Hoňa – přímo božský. Já jsem se rozhodla si své jídlo sníst až na autobusovém nádraží, ale jelikož náš autobus měl odjíždět již co nevidět, nechala jsem si to až dovnitř. To jsem ovšem neměla dělat. Pan řidič zavětřil, ucítil rybu a hranolky a zakázal nám s ním jet. Prý buď pojedeme bez ryby, nebo nepojedeme vůbec. Tak jsme si nechali vrátit peníze za jízdenky a autobus jsme si nechali ujet, protože já bych rozhodně rybu, která mě stála stejně jako jízdenka do Glasgow, nikdy nevyhodila do koše! Stihli jsme se tak ještě ve volné hodině, než nám pojede další autobus, podívat do muzea města St. Andrews, kde nebylo vůbec nic zajímavého, kromě kostýmů, do kterých jsme se mohli navlíct (což vždy činíme s maximálním potěšením) a dílny pro děti, kde jsme si mohli vyrobit cokoli s pomocí papíru, lepidla, nůžek a třpytek. Bezva!

Další autobus nám již naštěstí neujel, i když hrozilo, že nás řidič dovnitř nepustí kvůli tomu, že jsme se třpytili na hony daleko. Dostali jsme se tak nakonec bezpečně až do Glasgow, do toho ošklivého města, kde slunce nesvítí a moře nešumí a ptáci nezpívají a prší a prší a prší…

P.S.: Asi máme blechy!